Cena kritiky
za mladou malbu
2025

Beáta Hechtová (1991) představuje vlastní vizi postapokalyptického světa. Bytosti, které přežily, v něm budují novou společnost, vytvářejí kmeny, propojují se s přírodou a snaží se porozumět okolnímu environmentu. Autorka se věnuje hledání nového domova a znovunalezení sama sebe. Inspiruje se rozličnými kulturami a jejich rituály, mýty a legendami, které propojuje do osobitých rituálů možné budoucnosti. Zdůrazňuje principy spolupráce a kolektivního prožívání. Zvolené motivy označuje termínem „futuristický folklór".

Ve své figurální malbě zobrazuje náznaky postav, existujících na hranici mezi člověkem, zvířetem a duchem. Ačkoliv jim nevidíme do tváře, sledujeme je při různých činnostech či vzájemných interakcích. Vizuální jazyk Hechtové vychází z realistické malby a kresby, kterou aktualizuje výraznou barevností připomínající holografické odlesky. Výsledkem je fantazijní a melancholická atmosféra plná symbolů, metafor a spekulativních vizí, kde se realita prolíná s imaginací a každá scéna působí jako fragment většího mýtu o přežití a znovuzrození.

Text: Michal Stolárik

Tvorba Daniely Ponomarevové (1998) se rozprostírá na pomezí kresby, malby, objektu či prostorové instalace, přičemž se opírá o postkonceptuální uvažování, které propojuje s výzkumem vizuální kultury a se zkušeností z manuální práce a řemeslné preciznosti. Inspiruje se populární kulturou, reklamními strategiemi a estetikou zábavního průmyslu, primárně vycházejícího z prostředí lunaparků.

Autorka systematicky používá recyklovaný karton, jenž jí slouží jako podklad pro výrazná a narativně vrstvená díla. Svůj autorský koncept nazývá „postpouťová atrakce" a pracuje v něm s tématy kýče, parodie a vizuální manipulace. Její díla balancují mezi humorem a znepokojivým pocitem a působí jako nově pospojované fragmenty každodenních předmětů, populárních log, sloganů či nalezených technických ilustrací.

Text: Michal Stolárik

Jan Soumar (1995) ve své malířské praxi zkoumá možnosti zobrazování figur v nestálé formě a dynamickém pohybu. Původně ovlivněn digitálními aplikacemi a vizuální dekonstrukcí obrazu, vytváří fragmentární záznamy těl, která rozkládá na gestické tahy a plnobarevné plochy existující ve fiktivních interiérech a přírodních exteriérech.

Autorova tvorba se přirozeně pohybuje na pomezí figurální a abstraktní malby, v níž se střídá uvolněný expresivní rukopis s realistickými detaily. V nejnovějších dílech přináší téma sportovních zápasníků zobrazených ve fyzickém i psychickém střetu. Zobrazuje propletená, stylizovaná a gesticky rozptýlená těla, komunikující témata napětí, odporu a proměny.

Text: Michal Stolárik

Malířský svět Šimona Sýkory (1990) zhmotňuje tísnivý pocit melancholie protkávaný opatrnými náznaky jemného humoru a pevně ukotvený v prostředí vitální přírody. Jeho figurální kompozice se opírají o jednoduché narativy a přiklánějí se k emocionalitě a sugestivní atmosféře. Postavy a situace, zasazené zejména do venkovských scenerií či příměstských přírodních zákoutí, komunikují mikropříběhy lidí, jejich krátká, často náhodná setkání, intimní vnitřní prožívání či prchavé momenty existence.

Autorův vizuální jazyk se inspiruje každodenními situacemi, skutečnými lidmi a sceneriemi pod širým nebem, zároveň se však přiklání k malířské stylizaci, která balancuje mezi realistickým záznamem a posuny k fantazijnímu či symbolickému vnímání. Barevnost Sýkorových maleb je střídmá, přičemž významnou část plochy zaujímají charakteristické zelené tóny doplněné drobnými barevnými akcenty.

Text: Michal Stolárik

Ljuba Šlechtová (2003) se ve své tvorbě věnuje tématu času, který zkoumá optikou neoliberální společnosti a jejího vlivu na individuální prožívání. Prostřednictvím olejomaleb vytváří snové a melancholické scény, v nichž se prolíná intimní prožívání s kolektivními a společenskými mechanismy určujícími rytmus a hranice každodennosti.

Její výrazný autorský jazyk je charakteristický měkkou modelací tvarů, formální stylizací a téměř neuchopitelnými záznamy pomíjivých momentů. K motivům a metaforám přistupuje rozmanitě — někdy přímo, prostřednictvím detailů ciferníků či různých měřičů času, jindy v symbolické rovině, když využívá kruhové a eliptické tvary a dynamické spirálovité linie evokující cykličnost a nekonečné plynutí. Působí hypnoticky a udržují scény ve zvláštní stagnaci a vizuálním oparu, v němž se realita prolíná s podvědomím.

Text: Michal Stolárik