Finalistky a finalisté Ceny kritiky za mladou malbu 2025
Beáta Hechtová
Beáta Hechtová (1991) představuje vlastní vizi postapokalyptického světa. Bytosti, které přežily, v něm budují novou společnost, vytvářejí kmeny, propojují se s přírodou a snaží se porozumět okolnímu environmentu. Autorka se věnuje hledání nového domova a znovunalezení sama sebe. Inspiruje se rozličnými kulturami a jejich rituály, mýty a legendami, které propojuje do osobitých rituálů možné budoucnosti. Zdůrazňuje principy spolupráce a kolektivního prožívání. Zvolené motivy označuje termínem „futuristický folklór“.
Ve své figurální malbě zobrazuje náznaky postav, existujících na hranici mezi člověkem, zvířetem a duchem. Ačkoliv jim nevidíme do tváře, sledujeme je při různých činnostech či vzájemných interakcích. Oblékají futuristické kostýmy, anebo zůstávají průhledné. Nevnímáme je jako individuality, ale spíše jako zastupující symbol společnosti, přičemž pozorujeme jejich hybridní těla, akcentovaná drápy, trny či jinými fyzickými deformacemi. Snaží se adaptovat na nové prostředí a znovu definovat svou identitu.
Vizuální jazyk Hechtové vychází z realistické malby a kresby, kterou aktualizuje výraznou barevností připomínající holografické odlesky. Náznaky divokých přírodních scenérií se v kompozicích prolínají s těly a vytvářejí iluzi nových a neznámých prostředí. Plynulé barevné přechody, ostré kontrasty mezi studenými a teplými tóny a modelace povrchů dodávají obrazům téměř hmatatelnou texturu.
Výsledkem je fantazijní a melancholická atmosféra plná symbolů, metafor a spekulativních vizí, kde se realita prolíná s imaginací a každá scéna působí jako fragment většího mýtu o přežití a znovuzrození. Autorka nabízí intimní mikrosvěty, které jsou zjevnou součástí širší, alternativní existence.
Text: Michal Stolárik
Daniela Ponomarevová
Tvorba Daniely Ponomarevové (1998) se rozprostírá na pomezí kresby, malby, objektu či prostorové instalace, přičemž se opírá o postkonceptuální uvažování, které propojuje s výzkumem vizuální kultury a se zkušeností z manuální práce a řemeslné preciznosti. Inspiruje se populární kulturou, reklamními strategiemi a estetikou zábavního průmyslu, primárně vycházejícího z prostředí lunaparků.
Autorka systematicky používá recyklovaný karton, jenž jí slouží jako podklad pro výrazná a narativně vrstvená díla. Signifikantně je spojuje do prostorových objektů, které operují vlastním systémem a architekturou. Surové povrchy pokrývá detailními akrylovými kresbami vytvářenými technikou tečkování, které imitují estetiku airbrushových maleb a strojové dokonalosti. Ve výsledku sledujeme transformaci tradičního plošného média na trojrozměrnou kompozici připomínající scénografii DIY kulis.
V centru Ponomarevové tvůrčího přístupu je snaha dešifrovat a aktualizovat různé vizuální mechanismy zábavního průmyslu, o nichž uvažuje v kontextu současného vizuálního umění. Svůj autorský koncept nazývá „postpouťová atrakce“ a pracuje v něm s tématy kýče, parodie a vizuální manipulace. Její díla balancují mezi humorem a znepokojivým pocitem a působí jako nově pospojované fragmenty každodenních předmětů, populárních log, sloganů či nalezených technických ilustrací.
Autorka kombinuje hravý přístup s kritickým pohledem a proměňuje existující vizuální odkazy v komplexní, narativně vrstvené objekty, které balancují mezi zábavou, spektáklem a vizuálním smogem. Její práce nabízejí prostor k reflexi současné kultury, estetických hodnot či mechanismů masové komunikace, přičemž působí zároveň podmanivě i provokativně.
Text: Michal Stolárik
Jan Soumar
Jan Soumar (1995) ve své malířské praxi zkoumá možnosti zobrazování figur v nestálé formě a dynamickém pohybu. Původně ovlivněn digitálními aplikacemi a vizuální dekonstrukcí obrazu, vytváří fragmentární záznamy těl, která rozkládá na gestické tahy a plnobarevné plochy existující ve fiktivních interiérech a přírodních exteriérech.
Autorova tvorba se přirozeně pohybuje na pomezí figurální a abstraktní malby, v níž se střídá uvolněný expresivní rukopis s realistickými detaily. Gestickými kaligrafickými liniemi a prouděním barev naznačuje stylizované postavy ukotvené v efemérním momentu tělesné a duševní transformace. Zmrazené a zamlžené v blíže nekonkretizovaném časoprostoru přebývají mezi vznikem a zánikem, skutečností a fikcí či mezi organickým a digitálním světem. Rozklad reality na pozadí neurčitých krajin umocňuje melancholickou, romantizující a snovou atmosféru, v níž kontrastují syté teplé barvy se studenými a okrovými tóny.
Soumarovy dosavadní práce nenabízely jednoznačný narativ – zdůrazňovaly spíše principy pohybu, energie, vnitřního klidu či tělesnosti. V náznacích jsme sledovali splynutí člověka s přírodou či obrysy nahých těl. Jeho malby často kombinovaly intimitu jednotlivce s univerzálními tématy těla, síly a proměny, čímž vznikalo napětí mezi konkrétním momentem a jeho nadčasovou, poetickou interpretací.
V nejnovějších dílech přináší téma sportovních zápasníků zobrazených ve fyzickém i psychickém střetu. Zobrazuje propletená, stylizovaná a gesticky rozptýlená těla, komunikující témata napětí, odporu a proměny. Ačkoli zůstávají otevřena více interpretacím, výrazně posilují dramatičnost a psychologickou hloubku jeho maleb.
Text: Michal Stolárik
Šimon Sýkora
Malířský svět Šimona Sýkory (1990) zhmotňuje tísnivý pocit melancholie protkávaný opatrnými náznaky jemného humoru a pevně ukotvený v prostředí vitální přírody. Jeho figurální kompozice se opírají o jednoduché narativy a přiklánějí se k emocionalitě a sugestivní atmosféře. Postavy a situace, zasazené zejména do venkovských scenerií či příměstských přírodních zákoutí, komunikují mikropříběhy lidí, jejich krátká, často náhodná setkání, intimní vnitřní prožívání či prchavé momenty existence. Výjevy působí jako paparazzovské záběry každodennosti s nádechem magické poetiky.
Autorův vizuální jazyk se inspiruje každodenními situacemi, skutečnými lidmi a sceneriemi pod širým nebem, zároveň se však přiklání k malířské stylizaci, která balancuje mezi realistickým záznamem a posuny k fantazijnímu či symbolickému vnímání. Tyto krajinomalby konstruuje ze vzpomínek, cest a různých externích zdrojů. Některé postavy jsou skutečné, jiné fiktivní – všechny však v prostředí působí přirozeně, jako by tam patřily.
Do hry vstupuje i jistá hravá až infantilní banalita, která obrazům dodává odlehčený, ale zároveň znepokojivý akcent. Do centra kompozic vkládá postavy izolované v podmanivých, místy až idylických přírodních kulisách. Uvězněné v dočasném statickém okamžiku – na hranici mezi tím, co se stalo, a tím, co se právě začíná.
Barevnost Sýkorových maleb je střídmá a místy tlumená, přičemž významnou část plochy zaujímají charakteristické zelené tóny doplněné drobnými barevnými akcenty, které zintenzivňují dynamiku kompozic. V jeho rukopisu se mísí mírně rozostřený malířský projev s přiznanými – místy až kreslířskými – tahy štětce. Snovou vrstvu děl dále podtrhují jemné sprejové akcenty, které jim dodávají rytmus a éterickou atmosféru.
Text: Michal Stolárik
Ljuba Šlechtová
Ljuba Šlechtová (2003) se ve své tvorbě věnuje tématu času, který zkoumá optikou neoliberální společnosti a jejího vlivu na individuální prožívání. Prostřednictvím olejomaleb vytváří snové a melancholické scény, v nichž se prolíná intimní prožívání s kolektivními a společenskými mechanismy určujícími rytmus a hranice každodennosti.
Její výrazný autorský jazyk je charakteristický měkkou modelací tvarů, formální stylizací a téměř neuchopitelnými záznamy pomíjivých momentů. Ve svých dílech kontinuálně pracuje s tlumenými tóny okrové, šedé či modré a jednotlivé prvky lemuje světelný obrys, který vytváří kontrastní akcenty. V kombinaci s barevnými přechody vznikají vizuální situace balancující na pomezí figurálních a abstraktních výjevů a pevně vymodelované hmoty s náznakem sochařské kvality a nestálé, prchavé až tekuté materie.
Šlechtové přístup k budování obrazových narativů je navzdory ústřednímu tématu času spíše nelineární. Pracuje s fragmentárním skládáním figurálních kompozic, které kombinuje s obrazovými výřezy či detaily zátiší. Postavy často zachycuje v znepokojivě klidných situacích, uvězněné v časových meziprostorech. Naznačuje jejich možné vzájemné interakce či vztahy a vytváří pocit nedopovězeného děje, který však dokážeme intuitivně procítit.
K motivům a metaforám přistupuje rozmanitě – někdy přímo, prostřednictvím detailů ciferníků či různých měřičů času, jindy v symbolické rovině, když využívá kruhové a eliptické tvary a dynamické spirálovité linie evokující cykličnost, víření vody a nekonečné plynutí. Působí hypnoticky a udržují scény ve zvláštní stagnaci a vizuálním oparu, v němž se realita prolíná s podvědomím.
Text: Michal Stolárik